O knize: rok / ...vybledlé, sem tam mihotavé světlo; mírně omšelé stěny; ticho, přerušované jen mým dechem, a chlad, mrazivý až do morku kostí. V takovém prostředí se prostě nedalo rozumně uvažovat, a tak jsem podlehl jakémusi instinktu – evidentně ne sebezáchovy – vykročil jsem ke dveřím. Z mezery místo světla vycházela tma. Není to tma, ale tma. Absolutní, vše pohlcující temnota jako by se snažila dostat ze zajetí, natahovala ruce, chytala podlahu a zanechávala na ní i na stěnách škrábance..